Jdi na obsah Jdi na menu

JAKÉ JE MÉ ŽIVOTNÍ POSLÁNÍ?

11. 3. 2012

madonka-a-dite.jpgMnoho lidí za mnou přijde a ptá se, jaké je jejich životní poslání.

Lidé jsou často zmatení a myslí si, že jejich životní poslání musí být o jejich práci nebo o tom, co dělají. Může to tak být, ale ve skutečnosti je za tím něco mnohem podstatnějšího.

Nejdůležitější životní poslání nás všech je žít každý okamžik našeho života naplno, i ve smutných a těžkých dobách, a to co nejdéle.

Pokud budeme žít život naplno, budeme více spojeni se svou duší, a to je důvod, proč jsme tady. Toto je naše cesta, náš život. Toto je naše životní poslání, to z nás dělá lidi, kterými jsme a kterými máme být.

Možná v životě dostaneme mnoho úkolů, některé z nich nám mají dát víru v sami sebe, jiné jsou zase o tom, abychom pomohli ostatním.

Setkávám se s mnoha lidmi, kteří si myslí, že pokud jejich život není naprosto mimořádný, nesplnili své životní poslání. To je ovšem daleko od pravdy. O většině lidí se dá říct, že žijí „obyčejný život“, tzn. že budují milující rodinu, dělají dobře obyčejnou práci, pomáhají svým bližním, přátelům a rodině. Životní poslání většiny lidí skutečně je žít takzvaný „obyčejný“ život dobře a naplno. Neexistuje nic jako nevýznamný život, každý život je výjimečný.


Má zkušenost s touto moudrostí v praxi:

Jednou za mnou přijel jeden muž se svou ženou. Vyprávěl mi, jak on a jeho žena vychovali čtyři děti, z nichž všichni jsou už dospělí vystudovaní lidé, a vede se jim dobře. On a jeho žena si koupili chalupu na venkově a jeden jejich syn se měl ženit. Ten muž byl velmi šťastný, byl se svým životem zcela spokojený a těšil se na vnoučata. Jeho žena toho moc neříkala.

Za několik dní za mnou přišla jeho žena sama. Začala mi vyprávě něco úplně jiného. Řekla mi, že je hluboce zklamaná svým životem a smutná, protože má pocit, že nic nedokázala. Srovnávala se se svými sourozenci, kteří podle ní dokázali mnohem víc než ona.

Seděla naproti mně u stolu a plakala. „Lorno,“ řekla, „myslím si, že můj život nemá žádný význam, jsem nula, nic jsem nikdy nedokázala.“

Nabídla jsem jí papírové kapesníčky, a když jsem jí je podávala, objevili se kolem ní andělé. Jeden z nich ke mně promluvil a ukázal mi vizi, ve které jsem viděla celý její život od začátku až doteď a ten anděl mi vyprávěl její životní příběh.

Opakovala jsem, co mi anděl říkal, aniž bych řekla, o kom mluvím. Když jsem skončila, s údivem se na mě podívala a zeptala se, „O čem to mluvíte?“

Řekla jsem jí, že to je příběh jejího života. Bylo to, jako by najednou její oči i mysl procitly. Až teď si uvědomila, že její život byl ve skutečnosti plný poslání, že její životní poslání bylo být dobrou matkou a manželkou, být štědrou a milující pro lidi kolem ní.

Vstala, obejmula mě a řekla „Poděkujte Bohu a andělům.“ Řekla mi, že jde teď domů a řekne svému manželovi, jak moc ho miluje, jeho a jejich děti, jak se moc těší na svatbu jejich syna a na vnoučata.

Před tím byla jen ztracená. Zcela prožívala své životní poslání, ale byla tak zaneprázdněná hledáním nějakého většího poslání, že si doteď neuvědomila, že už ho dávno plní. Až doteď, kdy mi andělé pomohli, abych jí to mohla ukázat.



Autorkou sošky je výtvarnice Marie Zichová.