Jdi na obsah Jdi na menu

NAŠE SETKÁNÍ S LORNOU V IRSKU

16. 7. 2014

2014-07-08-14.46.57.jpgPůvodně jsem o tomhle setkání nechtěl psát, protože bylo velmi osobní, ale když jsme dali na facebook pár fotek s Lornou, začalo nás hodně z vás prosit o dojmy ze setkání, a tak jsem se rozhodl, že napíšu krátké vyprávění, jaké bylo naše druhé setkání s ní.

V březnu tohoto roku jsme se s Pájou rozhodli, že letos pojedeme na dovolenou do Irska, které máme oba moc rádi. Samozřejmě jsme si i skrytě přáli, abychom se během dovolené mohli setkat s Lornou. Napsali jsme jí tedy, kdy bychom chtěli jet a jestli by se s námi setkala. Do toho se nám trochu zkomplikovala situace s bydlením a museli jsme se stěhovat. Dovolenou jsme už téměř zrušili, když v tom nám Lorna odpověděla a napsala, že se s námi moc ráda setká. Navíc nám slíbila, že nás vezme na místa, kde se odehrával její životní příběh z Andělů v mých vlasech... A tak bylo rozhodnuto!

Do Irska jsme přiletěli v pondělí večer a už v úterý jsme měli s Lornou sraz. Opět jsme byli nervózní. Cítili jsme velkou poctu, že si na nás udělala čas a rozhodla se nás přijmout, a zároveň jsme se neuvěřitelně těšili. Na nádraží v Dublinu jsme dorazili s asi 40 minutovým předstihem, protože jsme chtěli ještě v okolí sehnat pro Lornu kytku. Koupili jsme si tedy nejprve lístky do Maynooth a pak se vydali hledat květinářství, což bylo nakonec velké dobrodružství, protože zatímco v Česku prodávají kytky na každém rohu, v Dublinu je snad jedno květinářství na celou čtvrť. Pobíhali jsme po hlavní třídě a vyptávali se místních, kde že je nejbližší květinářství, ale buď nevěděli, nebo nás posílali příliš daleko. Ve chvíli, kdy jsme to už chtěli vzdát, protože jsme byli už moc daleko od nádraží a hrozilo nám, že zmeškáme vlak, si Pája všiml stánku na ulici, který prodával květiny. Rychle jsme vybrali jeden pugét a zpocení hnali zpět na nádraží.

Cesta vlakem trvala asi 50 minut a Maynooth byl konečnou zastávkou. Když jsme vyšli z vlaku, tlouklo nám oběma srdce vzrušením. Pája najednou vykřikl „Támhle je!“ a ukázal směrem přes plot malého nádraží, kde na parkovišti stála droboučká Lorna s klíčky od auta v ruce a hledala nás pohledem ve skupině lidí, kteří právě vystoupili z vlaku. Mávli jsme na ní a ona nás hned uviděla. Prošli jsme nádražními turnikety a přivítali se s ní. Potom nás Lorna naložila do auta a vzala na projížďku Maynoothem.

Ukázala nám dům, ve kterém žili s Joem a dětmi, kavárnu, kam často chodila, a také místo, kde ji Archanděl Michael zastavil, aby jí řekl, že se blíží čas, kdy napíše svou první knížku. Lorna v tomto domě, ani v Maynooth už nebydlí (jak dobře ví ti, kteří četli Schody do nebe), přesto jí tu lidé samozřejmě stále znají a zdraví. To, že jsme se setkali v Maynooth, byla částečně souhra náhod a částečně strategie. Lorna se totiž nedávno vrátila z Ameriky a po cestě domů se rozhodla zastavit se v Maynooth (kde stále bydlí její syn), aby se s námi mohla setkat – Maynooth je totiž mnohem blíže Dublinu než město, ve kterém žije, a taky se v něm odehrály důležité momenty, o kterých píše ve své první knize. Říkám to proto, abych ušetřil čas a energii lidem, kteří by se snad rozhodli ji sem jet hledat. Nenajdou ji tu.

Po této projížďce jsme jeli do krásného starého panství, které je dnes předělané na hotel, do jehož restaurace jsme šli na oběd. Požádali jsme Lornu, jestli bychom mohli být na nějakém klidném místě, a tak nás vzala do zadního salónku této krásné restaurace, kde bylo ticho a soukromí a my jsme si mohli v klidu vychutnat náš čas s ní. Lorna byla jako vždy zcela sama sebou, a přesto toto setkání bylo v mnoha ohledech jiné a snad i lepší než to v Praze. Zatímco v Praze jsme měli naše soukromé setkání s ní v hlučné, narvané restauraci po tom, co dala autogram stovkám lidí v Luxoru a byla už dost vyčerpaná, tady jsme byli všichni odpočatí a uvolnění. Lorna se k nám chovala velmi přátelsky a ležérně, už mezi námi nebyl žádný stud, žádné napětí a počáteční nervozita opadla dřív, než jsme nasedli do auta.

Mluvili jsme o mnoha věcech. Lorna nám hned na začátku prozradila, že když jsme procházeli na nádraží turnikety, měla malou vidinu. Turnikety prý na okamžik zmizely, za námi se objevil anděl lásky a hodil kolem nás dvou zářivou zlatou nit. Pak se vize rozplynula. Když jsem se zeptal, co to znamenalo, Lorna vysvětlila, že jí anděl lásky chtěl ukázat, že se stále máme velmi rádi :-)

2014-07-08-12.32.30.jpgKdyž jsme v autě Lornu viděli za volantem, rozesmálo nás to – nějak by to člověk u ní nečekal –, i když jsme věděli, že řídí. Vzpomínali jsme na její článek, který jsme překládali a který nás oba rozesmál, když Lorna pomáhala jedné starší paní s přeparkováním auta. Lorna si hned vzpomněla, zasmála se a pak zvážněla a začala na chvíli mluvit o tom, jak je skutečně důležité pomáhat cizím lidem. Řekla nám, že se snaží často pomoct i starším lidem na ulici, ale že ti bohužel mnohokrát pomoc zprvu odmítnou. Vysvětlila nám, že v Irsku byli poslední roky (zřejmě stejně jako u nás i v jiných zemích) starší lidé terčem podvodníků, zlodějů a agresorů, a proto jsou už extrémně opatrní a pesimističtí, když je někdo osloví. Lorna zdůraznila, že je velmi důležité, pokud starší člověk vaší nabídku pomoci odmítne, zeptat se ho ještě jednou. Často prý byla odmítnuta, ale viděla, že ve skutečnosti by pomoc skutečně potřebovali, a tak se zeptala ještě jednou „Jste si jistý, že nechcete pomoc?“. Na podruhé už většinou lidé uznali, že skutečně potřebují pomocnou ruku a také ji přijali. Při tom Lorna vzpomenula i na děti. „Když děti neuvidí u nás, že pomáháme cizím, neznámým lidem, jak můžeme očekávat, že to jednou sami začnou dělat?“ Jako vždy – svatá pravda!

Jedna z věcí, která mě zajímala, byla, jak Lorna a její rodina zvládá její stále vzrůstající popularitu. Trošku jsem čekal, že se Lorna rozpovídá o tom, jak je to těžké, ale ona s klidem sobě vlastním odpověděla, že to není tak hrozné. V Maynooth i tam, kde bydlí, ji lidé prostě znají a berou ji jako normálního člověka. Jen prý když je v Dublinu, zastavují ji lidé poměrně často. Nezdálo se ale, že by jí to nějak trápilo. A lidé, kteří ji přijedou hledat, ji prý většinou stejně nenajdou. Zavtipkoval jsem „To tě chrání andělé, co?“ a Lorna naprosto vážně přikývla a bylo vidět, že je za tuto ochranu vděčná. Já samozřejmě rozumím lidem, kteří by se s Lornou chtěli osobně setkat, protože jsem sám jeden z nich, ale když si člověk uvědomí, že takových lidí jsou stovky, nebo spíš tisíce, je jasné, že to při jejím už tak velmi vytíženém životním stylu není vůbec možné, a tak potřebuje velkou ochranu. Její rodina prý také nemá zatím s popularitou nějaký problém. Lorna nám řekla, že Irové jsou velmi klidní a rozumní, co se týče slávy, a i když potkají na ulici třeba známého irského herce nebo moderátora, nehrnou se k němu, nechávají mu jeho prostor a soukromí, a to samé prý dělají u ní a její rodiny.

2014-07-08-15.35.14.jpgTaké bylo zajímavé se dozvědět, že Lorna se svou agentkou Jean spolu pracují a komunikují převážně přes skype. Lorna si velmi pochvalovala skype. „Je to skvělá věc!“ Na něm řeší věci, baví se, plánují a mají konferenční hovory s vydavateli. Také bylo poměrně vtipné vidět Lornu s iphonem :-) A musíme říct, že s ním docela uměla! Prostě celkově bylo milé vidět, že ve svém domácím prostředí je tato výjimečná žena obyčejným prostým člověkem, který na jedné straně žije stejně obyčejný život jako vy, já a kdokoliv jiný.

I když člověk ví, že Lorna je jasnovidná, občas na to přeci jen zapomene. V jednu chvíli jsem jí vyprávěl příběh jednoho fanouška, který se týkal nás a jí, a Lorna do toho najednou vstoupila, a začala nám k tomu říkat věci, které jsme nevěděli. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si znovu zpět uvědomil: no jo! Vždyť ona je jasnovidná! :-)

Lorna velmi chválila naši práci s českými stránkami. Řekla nám, že o nich s Jean vyprávějí v jiných zemích a snaží se podnítit k podobné aktivitě, ale že se zatím nic podobného nikde nepodařilo. Andělé nám skrze ni vzkázali, že naše práce zachránila už několik životů. Vyprávěli jsme Lorně, jak jsme se poprvé dostali k její knížce a jak to celé začalo. Byla nadšená. Řekla nám, že jsme vyvolení a že je velmi důležité, že jsme svou roli přijali. Při tom několikrát s velkým důrazem zopakovala: „Je mnoho povolaných, málo vyvolených a z toho mála vyvolených (svou úlohu) mnoho odmítne.“

Určitě si mnoho z vás říká, jestli jsme se jí ptali, jestli přijede znovu do Česka a na Slovensko: upřímně - neptali. Ptali jsme se na to už dřív Jean a ta nám řekla, že to ještě není jisté a že je mnoho zemí, kde ještě nebyly, takže to musí nejdříve promyslet. Lorny jsme se na to neptali proto, že ona se o tyhle věci téměř nestará, a pak také proto, že jsme vnitřně cítili, že to stejně bude tak, jak má. Nicméně Lorna nám řekla, že se modlí, aby jí Bůh dovolil se sem vrátit. Svěřila se nám, že díky našim stránkám a reklamě, kterou ji v ČR a SR děláme, dostává mnoho dopisů a vzkazů na modlitebním svitku právě z našich dvou zemí. Ona ví, že bychom ji tu rádi měli znovu, ale nechává to na Bohu. Také nám prozradila jednu zajímavost, a sice že k modlitebnímu svitku na svých stránkách má přístup jen a pouze ona, ani Jean se na ně nemůže podívat. Řekla nám, že si čte a modlí se za každý vzkaz, který ji tam přijde. Bylo evidentní, že tím pravidelně stráví dost času. Dokonce měla u sebe dva vytisknuté vzkazy v kabelce, byly sice v jazycích, kterým nerozumí, ale i tak je prý všechny pročítá a modlí se nad nimi.

Dál jsme se ptali Lorny spíš na osobní otázky týkající se našich soukromých životů. Ale kdo by čekal nějakou senzaci, by byl možná zklamaný. Lorna je velmi praktická a nohama zcela na zemi. Její rady týkající se světského života jsou velice střízlivé, věcné a založené čistě na zdravém selském rozumu. Můj osobní pocit je takový, že Lorna toho vidí strašně moc. Vidí věci z vaší minulosti, vidí vaše myšlenky a vidí také mnoho z vaší budoucnosti, ale nic z toho by vám nikdy neřekla. Za prvé si myslím, že to má zakázané, a za druhé je potřeba, abyste ke svým rozhodnutím došli sami a ne proto, že vám to někdo řekne. Znovu jsem si přitom uvědomil, že ti opravdoví proroci spíš mlčí, než mluví, zatímco ti falešní vám budou vyprávět romány, slibovat hory doly a věštit slávu a bohatství světa…

Jestli si pamatujete na mé vyprávění z našeho setkání z loňského roku, tak můj strážný anděl se nezjevil, zatímco Pájův ano. Tentokrát se neukázal ani jeden z nich. Ten můj prý jen Lorně ukázal nádherné ruce, které měl položené na mých ramenou. Zato andělů učitelů jsme kolem sebe měli mnoho. A aby taky ne! Od té doby, co Lorna zdůrazňuje, abychom si žádali anděly učitele na věci, s kterými chceme pomoct, volám je téměř na cokoliv. Lorna vysvětlila, že tito andělé s námi nejsou pořád, ale že přijdou a zase odejdou. Dokonce kolem nás bylo i pár nezaměstnaných andělů, které jsme svými prosbami zaměstnali. Jeden z mých andělů učitelů držel prý v ruce pero – zřejmě mi pomáhá se psaním :-)

Musím zmínit ještě jednu věc. Vy z vás, kteří pravidelně čtete naše překlady a příspěvky, víte, že jsem poslední dobou dělal velkou reklamu knize Bytosti přírody od Margot Ruis. Ta mluví ve svých knihách výhradně o přírodních bytostech, o kterých se Lorna ve svých knihách zmiňuje jen velmi velmi sporadicky. Jen jednou se zmínila o „stromovém andělovi“ a jednou o „vodní andělce“. Ptal jsem se jí, proč o těchto bytostech skoro nemluví, když je přeci musí také vidět. Její odpověď byla přesně taková, jakou jsem čekal. „Já o nich nesmím moc mluvit. Ale například stromy jsou tak úžasné bytosti. Měli bychom je kácet jenom tehdy, když jejich dřevo opravdu potřebujeme…“ A to bylo všechno, co mi k tomu Lorna řekla.

Naše setkání, byť trvalo několik hodin, uteklo nějak strašně rychle. V jednu chvíli jsme opustili restauraci a Lorna nám nabídla, že nás sveze na nádraží. Jenže krajina, ve které jsme byli, byla tak nádherná, že jsme ji poprosili, ať nás tam nechá, že se ještě půjdeme projít. Vlaky zpátky do Dublinu jezdily docela často. Lorna nám vysvětlila, kudy máme jít, a za jak dlouho odtamtud 20.jpgdorazíme na nádraží. Stačili jsme ještě udělat jednu společnou selfie fotku, Lorna nám oběma požehnala a ještě se svolila udělat kraťoučké video pro vás, české a slovenské čtenáře. To video dáme brzy na youtube, jen k němu musíme udělat ještě titulky. Pak jsme se rozloučili a Lorna odjela. Jela vyzvednout Megan, která se zrovna vracela z Dublinu, a společně pak měly jet domů. Když Lornino auto zmizelo v zatáčce, bylo nám krásně. Opět se nám splnil sen a Lorna nás naplnila neuvěřitelným klidem a mírem. Asi to nejúžasnější, co na téhle ženě je, je to, že opravdu žije to, o čem píše. Cítíte z ní neuvěřitelně hluboký klid a bezmeznou víru a oddanost v Boha. Lorna nežije život pro sebe, žije ho pro druhé a svůj život odevzdala plně do Božích rukou. A to je neuvěřitelně inspirující vidět a cítit z někoho živého, koho máte před sebou. Její oči jsou nekonečně hluboké a laskavé, a zároveň velmi moudré. Je to sice prostá žena, která nezakrývá své nedostatky ve vzdělání či svoje roztomilé dysfunkce (silnou dyslexii a dysnumerii), a přesto z ní čiší taková inteligence. Jsme velmi vděční, že nám Bůh dovolil se s ní znovu setkat a pevně doufáme, že přijede opět sem, abyste se s ní mohli setkat i vy, kterým se to třeba minule nepodařilo.

Tady je několik fotek, které jsme při své návštěvě udělali !!!KLIKNI ZDE!!!

Na závěr bych vás chtěl poprosit o shovívavost a pochopení a požádat vás, abyste nám nepsali o kontakt na Lornu. My víme a rozumíme tomu, že by se s ní tolik z vás také chtělo potkat, ale jak je každému rozumnému člověku jasné, není to v jejích silách. Tisíce lidí z celého světa touží se s ní soukromě setkat, kdyby každému vyhověla, do smrti by nedělala nic jiného a stejně by se na všechny nedostalo.

Tohle vyprávění jsem nenapsal proto, abych se vychloubal, ale proto, abych se s vámi podělil a dal vám alespoň takhle z druhé ruky zažít naše setkání. Nechť se Lornino poselství dotkne co nejvíce lidských srdcí! Pokud chceme Lorně vrátit to, jak nám všem pomohla a pomáhá, a udělat jí radost, žijme podle jejího příkladu a otevřeme své srdce lásce, andělům a Bohu.

S láskou,

Honza & Pája