Jdi na obsah Jdi na menu

POSELSTVÍ NADĚJE OD ČTENÁŘŮ

16. 3. 2013

svitek.jpg

Děkujeme vám všem za vaše krásné osobní příběhy naděje, které jste nám poslali. Přišlo nám jich opravdu hodně. Bohužel jsme mohli vybrat pouze pět. Zde jsou! Výhercům moc gratulujeme, knihy už jsou na cestě k nim!

 

PÍRKA JAKO VZKAZ OD ANDĚLŮ

Úplně první andělský vzkaz jsem dostala v roce 2005, a že jde o vzkaz od andělů mi tenkrát řekla spolupracovnice. Byla jsem v životní situaci, kterou jsem si svým rozhodnutím dobrovolně zvolila sama a na základě níž jsem se ocitla jako dělnice v automobilové výrobní hale. Velmi brzy jsem však zjistila, že moje volba nebyla „to pravé“ a začala jsem proto usilovně hledat jinou možnost práce. Vlivem několika událostí, kdy mi začalo pomáhat více lidí, jsem se po určité době dostala k nabídce výběrového řízení pro určitou práci. Po absolvovaném druhém kole tohoto výběrového řízení, kdy jsem neměla víru naprosto v nic, natož sama v sebe, jsem jen odevzdaně čekala na výsledek. Moje tehdejší spolupracovnice ve výrobní hale jako jediná věděla o tom, že jsem výběrové řízení podstoupila a dnes mohu říci, že jen díky ní se mi den „prvního vzkazu od andělů“ nezapomenutelně zapsal do paměti. Stalo se to takto: seděly jsme u pracovního stolu, kde nám přes ruce přecházely jeden kus za druhým, přičemž jsme byly každá ponořená do svých myšlenek, když tu zdvihnu hlavu a vidím, jak se ke mně z prostoru haly snáší malé pírko. Kroužilo vzduchem a padalo směrem k mým rukám. Chytla jsem ho ... a tehdy moje spolupracovnice řekla, že mi nová práce vyjde, že to pírko je toho potvrzením, že andělé jsou se mnou. Nevěřícně a přece s nadějí jsem zakroutila hlavou J. Pírko jsem si uschovala do peněženky, kde ho mám dodnes a jen dodám, že ve výběrovém řízení jsem uspěla a má práce se tak k mé velké radosti změnila.

feather-i.jpgDruhý velký andělský vzkaz pak pro mě přišel v události, kdy jsem si v létě na dovolené v roce 2009 zlomila rameno. Vzdálena od domova 350 km jsem se dostala do nemocnice, kde se mě rentgenující zeptal, kde a jak jsem si to „proboha“ takhle způsobila! Poté jsem se dostala do ordinace, kde mi mladý chirurg sdělil, že operaci mi mohou provést také v místě mého bydliště a že transport není problém, pro ten účel že mi dají ortézu. Vnímala jsem, že se mu do operace nechce, přičemž již předtím mi v hlavě vířily myšlenky s otázkami, co udělat, aby vše proběhlo co nejlépe. A tak v určitý moment, kdy jsem výrazně pocítila, že „nejsem žádaná“, jsem zvolila transport do místa svého bydliště. Usedla jsem pak do čekárny, abych počkala na všechny dokumenty včetně RTG snímků a mohla odjet … apaticky se zadívala na podlahu – a kousek od sebe uviděla pírko! Přibližovalo se mi, díky poryvu vzduchu z otevřených dveří, pomalu k nohám, až bylo na dosah. V tu chvíli jsem věděla, že mé rozhodnutí, odjet s těžce zlomeným ramenem k operaci „domů“, bylo správné a že všechno dobře dopadne. Dodám jen, že operace byla v konečném výsledku velmi náročná, přičemž se mě ujal chirurg, kterého si nemocnice velmi cení pro svou odbornost. Ještě pak dodám, že před operací samotnou, v den, kdy šel na operační sál doslova „jeden za druhým“, mě na sále převzala unavená sestra a dala se se mnou do řeči. V těch několika málo minutách jsme si stačily říci, že věříme na anděly … ona mě pak pohladila po hlavě se slovy „pomodlím se za Vás, lékař udělá co má, ale vše je v rukou vyšší síly“ jsem na dvě hodiny „klidně usnula“…

Jsem jako každý jiný člověk, v dnešní dravé společnosti, velmi často hnána stresem a poctivě přiznám, že ne každý den na anděly myslím, protože to prostě nestihnu J. Jsou ale dny a období, kdy se nořím do ticha svého nitra, kdy si „povídám“ a kdy skutečně dostávám formou pírek odpovědi. Naposledy výrazně se mi to stalo asi před dvěma měsíci. Při cestě do práce, kdy jsem byla ponořena sama do sebe, jsem v ranním tichu vzhlédla k obloze a zase uviděla: přede mnou ve výšce asi tři metry nad hlavu spirálovitě kroužilo nádherné velké pírko, které nakonec dopadlo přímo mě. Skutečně se zatajeným dechem jsem se rozhlédla, protože jsem v tu chvíli vůbec nepochopila, odkud se tam vzalo … žádný holub neletěl, bylo zimní mrazivé ráno, ticho a klid. Pírko jsem sebrala a v práci si ho pro jeho krásu umístila před monitor počítače. Co mi však chtělo toto skutečně nádherné velké pírko „říci“ tentokrát, zatím nevím. Rozhodně se mi ale díky němu udělalo teplo u srdce.

Ano, sama za sebe mohu říci, že věřím v anděly a ve ztišení sebe sama je dokážu také vnímat.

Johanka

*** 

ANDĚL S MEČEM OCHRÁNIL MÉHO SYNA

archangel-michael.jpgPovím vám příběh, který se odehrál před 9 lety. Náš mladší synek odjel na školu v přírodě, bylo mu tenkrát 6 let. Asi po třech dnech pobytu na mě večer přišel divný pocit ohrožení mého syna. Ač jsem se na anděly nijak zvlášť neobracela , v čase, kdy mé děti byly mimo domov, jsem to dělala. Divný pocit stále trval, požádala jsem anděla strážného, zda by na syna nedal větší pozor, a popsala mu svůj "divný" pocit. Usnula jsem. Za dva dny na to, čekám na svého syna na nádraží . Syn vystupuje z vlaku a ještě v běhu si vyhrnuje tričko a ukazuje mi čerstvou jizvu na zádech v oblasti bederní páteře - dodnes má v této oblasti vychýlenou páteř. "Spadl jsem ze stromu na záda, ale nic se mi nestalo. A ještě něco ti mami povím, ale až doma a že se mi nebudeš smát, opravdu se mi to stalo". Doma s plamínky v očích začal vyprávět tento příběh. "Mami, večer mě vzbudil anděl , víš ten, který nosí u sebe ten meč a ať jdu s ním, chytil jsem se ho za plášť a letěli jsme nahoru do nebe. Tam sedělo v kruhu andělů více, sedl jsem si mezi ně a poslouchal, jak se radili o naší zemi, že je v ohrožení. Víš mluvili zvláštní řečí, ale já jsem jim rozuměl. Pak mě ten anděl vzal zase dolů do postele. No a druhý den jsem spadl z toho stromu." Tento sen se mu zdál právě té noci, kdy jsem poslala anděla strážného ke svému synovi. Co měl znamenat nevím, ale dlouho a ještě několikrát mi ho s plamínky v očích syn vyprávěl.

Sára

***

ANDĚLÉ MI ZACHRÁNILI ŽIVOT

Celý život jsem vnitřně věděla, že jsem někdy v dětství udělala pokus o sebevraždu. Jen jsem neznala podrobnosti, to proč jsem to chtěla udělat. Co jsem si pamatovala bylo, že jak jsem vstoupila před projíždějící auto, tak mě někdo stáhnul zpět, auto odjelo a já stála na chodníku. Když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl, jen já sama. Přešla jsem silnici a šla do školy. Uběhla léta a můj život běžel dál a já na tento prožitek blízký smrti zapoměla.  

V roce 2010 jsem šla s přáteli na pouť. Od dětství nechodím na koloteče. Na pouti byla taková velká atrakce - houpací loď a já se nechala vyprovokovat a na loď vstoupila. Už v momentě kdy jsem usedla do lodi, tak jsem věděla, že se něco má stát. Byl to ten pocit, kdy vás polije studený pocit. Vystoupit už ale nešlo. Loď se dávala do pohybu a já prosila své anděly o pomoc, ať to zvládnu. Zavřela jsem oči a houpala se v rytmu lodi. Nádech, výdech a jediné slovo ,,prosím o pomoc,,. Jízdu v lodi jsem zvládla a měla jsem ze sebe krásný pocit a děkovala jsem andělům. To jsem ale ještě nevěděla, jaké poznání části mé minulosti mi tento zážitek přinese.

V noci jsem měla regresi - prožila jsem návrat do dětství, kdy jsem udělala pokus o sebevraždu. Vrátila jsem se zpět do dětství do svých 15 let a do noci, kdy jsem se rozhodla , že ráno, jak půjdu do školy, tak se zabiji. Že zemřít bude lepší, než prožít to, co mě čekalo. Ve snu se mi zvovu vyjevila noc, kdy jsem se rozhodla zabít. Probudila jsem se uprostřed noci a vyslechla jsem rozhovor své maminky a nevlastního otce. On se s ní hádal kvůli tomu, že se mě chystal znásilnit a já měla menstruaci. Ten šok z vyslechnutého rozhovoru byl tak silný, že jsem vědomě zvolila smrt před znásilněním. V tu chvíli jsem po těžkém dětství neviděla pro sebe žádnou naději. Nebylo vůbec nic. Bylo to tak silné, že ještě teď vnímám své pocity, jaké jsem v tu chvíli cítila. Ráno jsem vstala a šla do školy. Jelo auto a já před něj vstoupila. Ale někdo mě stáhnul, auto odjelo a já zůstala sama stát na chodníku. Stáhla mě neviditelná síla. Druhý den ráno jsem vstala a najednou jsem věděla, co se stalo, kdo mě zachránil. Byl to můj strážný anděl.

V té době jsem se zabývala esoterikou a anděly a archanděly. Dostala se mi do rukou kniha Lorny Byrne - Andělé v mých vlasech. A pochopila jsem , že andělé, archandělé ani Bůh nezasahují do naší svobodné vůle. Jen v tom případě, kdybychom zemřeli předčasně, dříve než nastane náš čas. A proto mě neviditelná síla mého strážného anděla zachránila. Nebyl ještě můj čas odejít z tohoto života.

Dnes s tímto pochopením a vědomím, že mi byl dán dar života, dar žít dál na této Zemi, cítím každý den vděčnost za to, že mohu žít. Tehdy jsem zemřít neměla. Vím, že má smysl žít vždy, ať se nám děje cokoliv, vždy je naděje. Kdybych tehdy zemřela, nepoznala bych lásku muže, nepoznala bych, jaké to je držet svého syna v náručí a milovat ho. Nevěděla bych, jaké to je být maminkou. Nezažila bych vše

krásné, co mi život přináší, neviděla bych slunce, oblohu, rozzářené tváře lidí. Neprožila bych jedinečnost přítomného okamžiku.

Každý večer, když uléhám děkuji svému strážnému anděli za to, že jsem mohla prožít další den a děkuji mu za to, že mě tehdy zachránil. Každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem vstala a mám další den života před sebou. Tečou mi slzy radosti a cítím vděčnost za každý okamžik svého života.

Pochopila jsem, že pokud máme VÍRU, LÁSKU, NADĚJI, tak jsme nesmírně bohatí. Víra, láska, naděje nám dává sílu jít dál i ve chvíli, kdy už si myslíme, že život je těžký a my ho nezvládneme. Tehdy v 15 letech já naději pro sebe neviděla, ale můj strážný anděl mi tuto naději dal.

Děkuji, můj strážný anděli, děkuji Bože. Zkušenost ze sebevraždy ve mě zůstaly a za poslední 2 roky skrze tuto prožitou zkušenost jsem zachránila 3 lidi před sebevraždou. Prostě jsem byla ve správnou chvíli na správném místě. Vím, že můj život má smysl.

Děkuji za to, že jsem před 2 lety vstoupila na houpací loď.

S láskou a vděčností,

Marie

***

JAK ANDĚLÉ ZAHNALI NOČNÍ MŮRY A PŘESVĚDČILI SKEPTIKA

Na poslední rodinné oslavě si mě vzal můj bratr stranou a že se prý potřebuje poradit. Šlo o jeho čtyřletou dceru Michalku. V noci se často budí, pláče a křičí, má strašidelné sny a stále se to zhoršuje. Když se s ní o tom bavil, tak zmiňovala třeba nějakého vysokého ducha, který leze ze záchoda a moc se ho bojí. Spouštěčem k tomu s tím něco dělat bylo ale její vyprávění, že prý ví, že brzy umře a táta a máma tu budou smutní, protože tu ona už nebude.

Můj brácha je dost racionálně založený člověk, tak mi hlavou šrotovalo, co bych mu k tomu měla říct, aby to vzal. Dala jsem mu 2 kontakty, kde by mu s tím snad pomohli, ale protože to bylo dost žhavé, začala jsem opatrně mluvit o andělích a že jsem mnohokrát četla, že andělé mohou v těchto situacích pomoct. Podíval se na mě jako, jestli jsem se nezbláznila a poznamenal jen: "Ségra, ale to já fakt nemůžu, když tomuhle vůbec nevěřím." Tak jsem navrhla, že bych tam tu noc mohla přespat já a zkusit to, protože já na anděly věřím. Kupodivu on i jeho manželka hned souhlasili.

Do dětského pokojíčku Michalky a její sestry Aničky jsem si nechala přinést pár andělíčků. Nejdříve tvrdili, že žádné nemají, ale postupně našli několik krásných ve vánoční výzdobě. Počkala jsem si, až všichni usnuli a pak jsem prostě při svíčce prosila anděly, ať je tam všechny opatrují ve dne i v noci, a obzvlášť Michalka ať je pod speciální ochranou. Myslela jsem, že nějakého anděla třeba uvidím nebo dostanu nějaký vzkaz, což se mi párkrát v minulosti stalo, ale nedělo se nic zvláštního, tak jsem šla spát s tím, že to bohužel asi nebude k ničemu.

Druhý den jsem měla ale velkou radost, protože Michalka spala prý výrazně lépe než v předchozích dnech a týdnech. Než jsem odjela domů, utrousila jsem, že nejlepší by asi bylo, kdyby anděly mohli volat každý večer a že já se budu modlit na dálku, ale větší účinek by asi mělo, kdyby to dělali přímo rodiče, protože ti jsou svým dětem nejblíž.

Za 2 dny jsem dostala SMS: "Včera jsme svorně s holčičkama před spaním andílky prosili, aby pomáhali zahnat zlé sny a přinesli ty hezké. Hezká byla reakce Aničky, nicméně Miška spala celou noc bez buzení a dvakrát se dokonce usmívala -:) Ráno obě vyprávěly, že měly hezké sny." Zpětně jsem se dozvěděla, že reakce starší Aničky byla dojemná, protože ze sebe vyrazila: "Ale to přece není možné, aby tohle andělé zvládli!" A pak druhý den vletěla brzy ráno do ložnice a křičela: "Ono to funguje! Mně se zdál krásný sen o koníčkách!"

Teď už je to víc než měsíc a Michalka spí stále dobře. Můj "nevěřící" brácha nejen že připustil, že andělé existují a večerní rituál s prosbou o ochranu a hezké sny dělají každý večer, ale dokonce se na konzultaci u jedné z těch paní, kam jsem mu dala kontakt, dozvěděl, že má velké léčitelské schopnosti a hodlá je rozvíjet. Je to vše jeden velký zázrak a podle mě v tom všem mají prsty andělé... Díky!

Barbora

***

LIŠKA

liska.jpgBylo úplně obyčejné začínající ráno. Chtěli jsme jet s rodiči a s mými dvěma mladšími sourozenci za babičkou do Prahy. Bydlíme na Náchodsku a cesta do Prahy trvá asi 2,5 hod. Byli jsme už po snídani, všechno jsme už měli nachystané, stačilo jen vyrazit. Ale všimli jsme si, že na zahradě pod třešní pobíhá zmatená liška, honila se za ocasem a podivně těkala očima, prostě působila dosti zvláštním pomateným chováním. Nebydlíme zrovna v odlehlé části vesnice. I když dům stojí u pole a měli jsme tou dobou dva velké psy. Zatím se nikdy nestalo, že by k nám někdy přišla liška

Chvíli jsme přemýšleli, co se s ní děje, jak jí můžeme pomoct, ale zároveň jsme si museli dát pozor na vzteklinu, ale právě tou dobou nebyl nikde hlášen žádný případ vzteklé lišky. Maminka pracovala tou dobou v jednom zemědělském podniku v chovu prasat. Veterináři tam jezdili očkovat prasnice každou chvíli a člověk se dozvěděl spousty jiných informací a obvzlášť o výskytu vztekliny. Nedávalo to moc smysl.

Nakonec jsme se rozhodli, že zavoláme místního myslivce, ten dorazil asi za hodinu od té doby, co mu rodiče zavolali. Myslivec si lišku chvíli prohlížel a došel k závěru, že vzteklinu nemá, že je jen dezorientovaná a že je nejspíš asi něčím přiotrávená. Myslivec lišku uspal a odvezl si jí s sebou na veterinární kliniku. Celkem nás to zdrželo asi o 2 hodiny. Měli jsme vyrážet po snídani a vyrazily jsme lehce před obědem.

Cestou jsme poslouchali rádio a hlásily v něm, že kolem Jaroměře se to musí celé objet, protože se tam stala opravdu velká dopravní autonehoda, kde i nějací lidé zemřeli. Zatrnulo v nás, neboť se ta nehoda stala tou dobou, kdy jsme měli ráno vyjíždět a nebýt té zvláštní lišky, tak jsme nechtěli ani pomyslet, co se nám mohlo přihodit. A začali jsme děkovat, že kolem nás se dějí věci, které si někdy nedovedeme vysvětlit, ale mají svoje důvody. Usoudili jsme, že nebýt té lišky, už jsme tu nemuseli být celá rodina pohromadě. Věříme, že velká síla Andělů nám všem zachránila život. Věříme, že Andělé tu jsou a vždycky byli. A tenkrát nám opravdu seslali lišku, aby nás zdrželi a odvrátili nebezpečí, které nám zřejmě hrozilo.

Simona Slívová