Jdi na obsah Jdi na menu

ROZHOVOR PRO BRITSKÝ DENÍK TELEGRAPH

9. 11. 2014

lb---telegraph.jpg„Vidím duše mrtvých, které posílají vzkazy pro své milované, které tu zanechaly.“

Autorka bestsellerů Lorna Byrne tvrdí nejen, že vidí anděly, ale také vysvětluje, proč navštívila nebe a byla z něj poslána zpět na zem.

Několik dní před tím, než jsem se vydala vlakem do Kilkenny za Lornou Byrne, zaslechla jsem v rádiu reportáž o nových působivých vědeckých důkazech o životě po smrti. V dosud největší lékařské studii, která byla kdy na toto téma provedena, vědci zjistili, že kardiaci zažívali reálné události na operačním sále až tři minuty po té, co jejich srdce přestalo bít, a dokázali si všechno přesně vybavit, když byli znovu oživeni.

Mám kamarádku, také spisovatelku, která se před dvěma lety zoufale snažila oživit svého náctiletého syna po té, co se pokusil o sebevraždu. I když přivolaní lékaři zjistili slabý tlukot srdce, za čtyři dny byl prohlášen za mrtvého. Jeho matka (budu jít říkat May) také slyšela o tomto výzkumu a poprosila mě, jestli by mohla jet se mnou navštívit Lornu, autorku bestselleru Nebeská láska, která je již čtvrtou veleúspěšnou knihou od memoárů Andělé v mých vlasech, které vyšly v roce 2008.

Před deseti lety zažila Lorna svou druhou klinickou smrt po té, co se zvrtla její operace žaludku, a ona opustila operační sál a dostala se až do „nebeské knihovny“: „je to tam tak nádherné a plné lásky, že se vám nechce zpět“.

May se chtěla dozvědět více a nabídla se, že bude řídit a přiveze nějaký oběd, takže jsme nakonec tu droboučkou mystičku bombardovaly přes 3,5 hodiny otázkami. Ale vedla si dobře, byla naprosto klidná a vyrovnaná, nikdy si neprotiřečila, ani se nezamotala v tom, co říkala. (Je mi dobře známo, že ji někteří označují za „šarlatánku“ a bůhví za co ještě, ale při osobním setkání se její upřímnost nedá zpochybnit.)

Protože May i já jsem obě vysoké, musela si Lorna stoupnout na špičky ve svých chundelatých bačkorách, aby nás mohla přivítat vstřícným objetím při vstupu do jejího domu, který je na vrcholu úzké venkovské cesty.

Tato vdova a matka čtyř dětí je maličká, ale s plnými křivkami ve svých leviskách a blůze s velkým výstřihem a vypadá mladší než 61 let se svými pár vráskami od smíchu na její hezké pleti. V jejím hustém mikádu po ramena jsou zlaté melíry a v jejích širokých zelených očích je někdy jemně nepřítomný pohled.

Když na ni tlačíme, vysvětluje, že je rozptylována: „Místnost je plná andělů; někteří vás napodobují, jak píšete do svého zápisníku. Musím se snažit, abych si jich nevšímala a soustředila se na vás! Vidím je stejně jako vaše strážné anděly, kteří jsou za vámi jako sloupy světla. Ještě se ale neotevřeli ve své plné kráse. Většinou se otevřou jenom tehdy, když mě chtějí upozornit na něco, za co se musím modlit.“

Ale my tu nejsme vlastně proto, abychom mluvily o andělech.

Blíží se Halloween a Dušičky a nás zajímá něco temnějšího.

A tak si sedáme pod trámy na pohodlnou sedačku do tvaru L, pijeme čaj z šálků z modrého porcelánu a povídáme si o mrtvých. U toho širokého krbu by to bylo strašidelnější za tmy, ale je den a světlo se vlévá okenicemi do místnosti s bílými zdmi, která dřív sloužila jako stodola. Nicméně mi jde mráz po zádech, když Lorna začne popisovat „duši“, která k ní přišla před třemi dny a která svým popisem připomíná syna May.

„Vídám hodně duší,“ říká jemně svým dublinsko-kildarským přízvukem. „Bůh jim dovoluje, aby se vrátily k lidem, kteří pro ně truchlí, a uklidnily je. Také dávají znamení a ty, May, jsi prý jedno dostala, ale přehlédla jsi ho. Tvůj syn tu teď není; nebudu ti lhát. Ale dokážeš cítit jeho přítomnost a znovu se s ním setkáš. Také ho možná znovu uvidíš za dlouhou dobu, aby tě ujistil, že je v pořádku. Setkal se se všemi, kteří zemřeli před ním, lidským způsobem, takže je všechny pozná, ale duše jsou jiskrou Božího světla a jsou dokonalé.“

Stará katolická doktrína nařizovala, že sebevrazi nemohli být pohřbeni na posvěcené půdě a nemohli jít do nebe. Lorna ujistila mou hluboce truchlící kolegyni, že to není pravda. Často jí kontaktují mladí lidé, což je evidentní z mnoha reakcí na internetu, ve kterých jí lidé děkují za to, že jim pomohla a změnila jejich životy, a ona se rozhodla zřídit nadaci na pomoc mladým lidem, aby mimo jiné, pomohla předcházet sebevraždám, které čím dál tím víc sužují moderní Irsko.

„Vždy je pro ně v nebi místo,“ říká. „Strážný anděl udělá vše, co je v jeho moci, aby zabránil člověku v tom, aby si vzal svůj vlastní život, ale nemůže překročit svobodnou vůli. Andělé tráví strašně moc času tím, že se nás snaží navést správným směrem. Většina mladých lidí, kteří spáchají sebevraždu, nechce ukončit svůj život napořád. Já vím, že tvůj syn nechtěl, May, a měl dál žít. Drogy a alkohol ale zasahují do našich rozhodnutí a činů. Neudělal by to, kdyby nebral drogy.“

Mary pláče, ale je uklidněná. Vyndává telefon a ukazuje Lorně fotku svého syna.

„Velmi se zlobím, že jsem ho neznala a řeknu to Bohu,“ usmívá se Lorna. „Ztráta dítěte může člověka zatvrdit; je to velmi těžké pro manželský pár. Ale nezměníš to; už se to stalo. Musíš to přijmout a požádat ostatní o pomoc. Bůh nechtěl, aby se to tvému synovi stalo, ale nikdo nám nemůže vzít naši svobodnou vůli. Nemůžeš vinit Boha za všechno zlé, co se děje.“

Všímám si, že Lorna mluví o duších spíše než o duchách. A co ty zaseknuté duše, ty, které se nemohou odpoutat od země a straší v domech nebo lidi za bílého světa (sama vím o několika případech).

„To si někdy zahrává s lidmi druhá strana, aby je vyděsila, ale někdy jsou duše seslané zpět z nějakého důvodu. Vidím je, jako vidím vás, trojrozměrně, ale mají kolem sebe světlo. Není nic špatného na tom, když se duše vrátí. Můžete je potkat v obchodních centrech stejně jako na hřbitovech, pokud je to, co jsi měla na mysli.“ (A May měla.)

Pamatuji se na jednoho mladíka, který se mi zjevil na hřbitově v Dublinu, když jsem šla kolem jeho hrobu,“ dodává. „Zeptal se mě – Myslíš si, že oni ví, že jsem to tak nechtěl? – Řekl mi, že byl prostě hloupý; před lety jel na motorce bez helmy, jel příliš rychle a naboural. Jeho rodiče o něj měli strach. Hodně navštěvuje svou matku.“

Klidná a pozitivní Lorna se nenechá přimět k tomu, aby mluvila o „druhé straně“. Jednoduše si nepřeje věnovat zlu pozornost a publicitu, ze kterých zlo prospívá.

Raději mluví o archandělu Michaelovi, který ji před osmi lety přesvědčil, aby začala psát knihy o andělech a lásce, které již vyšly ve více jak 50 zemích a 20 jazycích.

Ačkoliv je mnoho čtenářů, kteří napsali recenze, nedůvěřivých vůči metafyzickým jevům, které tvrdí, že zažila, drtivá většina z nich chválí její přímé a jednoduše napsané vyprávění, jeho přirozený průběh a pozitivní poselství.

Zatímco May telefonuje, Lorna mě vede nahoru do své malé kanceláře, ze které je výhled na tři houpačky jejích vnoučat na zahradě, aby mi ukázala, kde píše pomocí svého počítače, který reaguje na její hlas.

Protože je dyslektička, byla zpočátku zmatena příkazem ze shora, že má psát knihy, ale nakonec to přijala jako svůj úděl a důvod, proč byla dvakrát poslána z nebe zpět na zem.
 
„Poprvé to bylo, když jsem měla potrat a doprovodila jsem své miminko do nebe,“ říká tak jemně, že se musím sehnout, abych jí slyšela. „A podruhé to byla velká operace. Nechtěla jsem se vrátit – proč bych se také vracela do těla plného bolestí? Tam jsem byla celistvá. Ale věděla jsem, že se musím vrátit, a to nejen abych napsala své knihy. Nechtěla jsem a protestovala jsem, ale byla jsem poslána zpět z nějakého důvodu.“

Všimla jsem si, že má na svém přeplněném stole zlatou členskou kartu Aer Lingus (irská letenská společnost, pozn. překl.). Neustále létá po celém světě na přednášky a autogramiády, kde je zaplavována fanoušky.

Mnoho lidí, kteří za ní přichází, jí rádo vypráví o svých zážitcích s klinickou smrtí. (Někteří za ní dokonce letí tisíce kilometrů do města jejího bývalého domova v Maynooth a čekají, že se s ní setkají, proto mě požádala, abych nezveřejňovala její současnou adresu).

„I doktoři mi o nich vypráví,“ říká. „V jedné dětské nemocnici, kterou jsem navštívila, mají nesčetně záznamů o dětech, které popisovaly svoje zážitky po tom, co byly prohlášeny za mrtvé, o tom, jak viděly lékařský tým, jak je operuje, jak je anděl odvedl do nebe a jak byly zase poslány zpátky.“

A co tam nahoře viděla?

„No neviděla jsem žádné perleťové brány! Nemohu srovnávat nebe s životem tady – ne, tam nejsou žádná zaměstnání, auta, domy, žádné zdi. Je nekonečné. Dokonce i točité schodiště a knihovna, o kterých mluvím ve svých knihách, jsou tak neuvěřitelné, že se prostě nedají popsat. My lidé si nedokážeme představit nic tak krásného.“

Ona sama má svou neobvyklou krásu. Říkám si, jaký krém asi používá a ona mě vede do své jednoduše zařízené koupelny, abych se sama přesvědčila: Boots No 7 serum a Clinique moisturiser (pleťové krémy – pozn. překl.)

Na širokém parapetu je řada krystalů – „to jsou dárky od lidí“, říká a zvedá u toho mírně obočí. Stejně tak odlitek anděla, který je v domě, byl prý dárek. Zdá se, že Lorna má radši irskou krajinu na svých bílých zdech a rodinné fotografie na starožitném prádelníku a piánu v otevřeném prostoru, který je obývacím pokojem a jídelnou zároveň.

Ráda se prochází venku a přála by si, aby rodiče brali své děti více ven, kde by si hrály, aby „cítily zimu“, aby je odvedli od jejich počítačových her. Věří, že v přírodě můžeme cítit Boha – a ví to, protože jí to řekl...

„Ano, viděla jsem Boha,“ říká, když jdeme zpět po širokém dřevěném schodišti. „Jeho vzezření je ohromné a nepopsatelné – opravdu nikdo nemyslel ještě slova, kterým by Ho šlo popsat – ale zjevuje se v lidské podobě, ve které ho můžeme poznat.

Jednou, když jsem tam byla, jsem si hrála pod stromem života – lezla jsem po těchto ohromných kořenech, ale nezranila jsem se, ani mi nebyla zima. Přešla jsem po písku, který byl teplý, měkký a třpytivý – je velmi těžké to popsat, ale zrnka toho písku byla jako jeden celek. Potom jsem si hrála s Ježíšem, který byl ještě chlapec. Náramně jsme se vyblbli, když jsme váleli sudy z kopce.“

Ona ví, že tohle zní naprosto šíleně.

„Samozřejmě že se mi lidé vysmívají a říkají, že žiju ve světě víl,“ říká v dobré náladě a mávne při tom svou malou rukou. „Ale já si jenom připomínám, kolik životů jsem změnila a že člověk, který je kritický a cynický, je jenom naštvaný a vnitřně zraněný.“

„Víte, musíme se naučit mít rádi sami sebe. Nemůžete mít opravdu rádi svého manžela nebo dítě, pokud nemáte rádi sami sebe – svou duši. Dívejte se na sebe bez pohrdání, mějte se rádi i se všemi bradavicemi a vším a stanete se milejší, laskavější a soucitnější.

„V Irsku není moc v módě mít se rád, ale je dobré mít se rád – a je dobré pomáhat ostatním, i se na ně třeba jenom usmát.“

lb---telegraph-ii.jpgDo toho ji krátce přeruší její dcera, která jí volá z Dublinu. Lorna jí říká „Mám tě moc ráda a nezapomeň, co jsem ti říkala.“

„Děti jsou velmi dobré v naslouchání,“ říká nám po tom, co s dcerou domluvila. „Když vyšla moje první kniha, všechny mé děti mi říkaly - Aha, tak už to chápeme! Proto víš vždycky všechno a my před tebou nic neutajíme.“

„Přátelé mě ne vždy tak poslouchají. Říkám jim, když by měli jít k doktorovi – jeden nešel a příliš dlouho to odkládal. Bál se, ale žil život naplno a já vím, že se nemusel ničeho bát. Bůh mi ukázal někoho, kdo zemřel a procházel tunelem, jak to popsalo mnoho lidí. Stane se to tak rychle. Duše vždy skončí před Bohem v naprostém míru. Není tam žádný strach.“

Lornin manžel Joe zemřel v roce 2000 ve věku 47 let – „přesně, jak mi řekli andělé, že zemře, než jsem se s ním seznámila“ – po letech chatrného zdraví. Napsala o tom, jak viděla jeho duši opouštět jeho tělo, jak ho jeho strážný anděl odnesl pryč a jak se k ní jednou vrátil a objal ji. Připomnělo mi to scénu z Ducha (film s Patrickem Schwayzem), až na to, že Lorna nepotřebovala Whoopi Goldberg k tomu, aby na sobě cítila paže svého zesnulého muže.

Prý můžeme všichni cítit přítomnost lidí, které jsme milovali a kteří zemřeli, obzvlášť na Dušičky.

„Je důležité vzpomínat na mrtvé, především v tento den – a nejen na ty, které jste milovali, ale všechny lidi, kteří zemřeli ve válkách a tragédiích. Mimochodem duše těch, kteří zemřeli v konfliktech, tam nahoře nechtějí pomstu. Chtějí, aby lidé žili v míru.“

Můžeme se na ně obrátit na Dušičky a můžeme je cítit v ten den. Mohou nám dát znamení – něco, co vás zaujme v novinách nebo v časopise, písnička, kterou všude slyšíte, rada, kterou vám někdo dá, nebo poklepání na rameno, nebo když vás začnou zábst ruce. A ten vnitřní hlas, který slyšíte – i když vám třeba říká jen „ještě tu útěrku jednou omyj“ – ten instinktivní hlas pochází od vašeho strážného anděla nehledě na to, jak slabý nebo nevýznamný je.“

„A když máte pocit, že máte někomu něco říct nebo někomu zavolat, udělejte to. Pokud to neuděláte, budete toho litovat. Když budete poslouchat svou intuici, věci se začnou více dařit a život bude snazší.“

Ačkoliv mám tucet dalších otázek, můj instinkt mi říká, abych se vydala rušnou silnici dřív, než se setmí. May dostává několik utěšujících slov na rozloučenou a podepsanou knihu Nebeská láska spolu se soukromou zprávou přímo od jejího syna.

Já také dostávám knížku s textem: „Uno, andělé jsou s tebou, požehnání, lásku, uzdravení, mír, naději – Lorna“

To beru, i když nikdy žádného neuvidím.

Zdroj: !!!KLIKNI ZDE!!!