Jdi na obsah Jdi na menu

SEN SE STÁVÁ SKUTEČNOSTÍ - NAŠE SETKÁNÍ S LORNOU

14. 4. 2013

andele-v-praze.jpg

Po mnoha vyčerpávajících týdnech organizování, plánování a domlouvání, kdy jsme měli plné hlavy Lorny a zároveň ještě museli zvládat svoje vlastní zaměstnání, přišla ona chvíle. V pondělí ve 14:00 jsme stáli v příletové hale pražského letiště a čekali na tříčlennou výpravu: Lornu, Jean (agentka) a Ruth (Lornina starší dcera, jejíž skutečné jméno je Pearl, Ruth je pouze prostřední jméno, které se uvádí v knihách kvůli zmírnění dopadu popularity). Oba jsme s Pájou byli neuvěřitelně nervózní, myslím, že se nám i  třásla kolena. Při každém otevření dveří se nám zatajil dech – ne, to ještě nejsou oni... Začali jsme znovu dýchat a čekali dál. Takhle nervozní jsem nebyl ani před maturitou.

Najednou se dveře znovu otevřely. Jako první se objevila Jean, za ní Lorna a Ruth. Skupinka nás okamžitě zaznamenala a šla k nám. (Na letišti s námi byly ještě Denisa Novotná z Euromédií, která měla celou akci na starosti, a Alice Horáčková, novinářka z MF Dnes.) Se všemi jsme se pozdravili a objali. Pája předal každé z Irek růžičku a už jsme šli k velkému taxíku, který nás měl odvést do hotelu. V zadu v autě byla sedadla naproti sobě, Lorna seděla u okna, já vedle ní uprostřed a mně po levici Pája. Naproti nám seděla Jean a Ruth. Vpředu řidič a Denisa. Na paní novinářku už nezbylo místo, tak musela jet jiným taxíkem.

22.jpgRozjíždíme se a jedeme směr centrum. Slova se ujímá Jean a děkuje nám za všechno, co jsme pro Lornu udělali. Lorna vedle mě pokyvuje a sem tam Jeaně přitakává. Krásná Ruth se usmívá a je spíše pozorovatelem. Jak jsme zjistili už před tím v e-mailech, je to poprvé, co doprovází matku na zahraniční cestu. Lorna začne vyprávět, jak kolem nás na letišti stálo mnoho andělů a skálali a mávali, aby je na nás upozornili. Smějeme se, ale samozřejmě jsme všichni trošku nesví, vidíme se poprvé, a tak se za chvíli konverzace stáčí na počasí. Pondělí byl totiž první den, kdy po několika týdnech vysvitlo sluníčko a modrá obloha. Sdělujeme to skupině a laškujeme, že to určitě zařídili andělé. Jean pokyvuje hlavou a říká „to se nám stává velmi často – ne vždycky, ale často.“ Lorna se usmívá a věnuje velkou pozornost krajině, kterou projíždíme. Najednou s královským klidem a jistou posvátností v hlase říká „stromy jsou ještě holé, ale už jsou plné života, již brzy ožijí...“ Ano, není to nic, co by si člověk sám rozumem nevydedukoval, přesto je v jejích slovech cítit cosi víc. Lorna evidentně stromy vidí úplně jinak, vidí jejich auru. A v tuhle chvíli přichází okamžik, který byl pro mě nejsilnějším zážitkem z celého týdne. Jak se Lorna dívá z okna a já sedím těsně vedle ní, v podstatě se i trošku na sebe mačkáme, podívám se jí do očí (v opravdu bezprostřední blízkosti). Vidím je z profilu. Nikdy jsem u člověka neviděl takové oči. Jsou nádherně modré, neuvěřitelně hluboké a přijde mi, že snad mají úplně jinou organickou strukturu než oči ostatních lidí. Člověk by téměř řekl, že jsou skleněné. Jejich hloubka a síla, která z nich vyzařuje, mě zastihují zcela nepřipraveného. Cítím, jak mi zády projíždí mráz, moje duše se rozechvěje a jakési neznámé hluboké dojetí mě přivádí k slzám. Rychle se od Lorny (která se dívá z okna) a jejích očí odvracím a dívám se zpět do auta. Jestli do téhle chvíle v mé racionální mysli někde ve skrytu existovalo 1 % pochybnosti o tom, zda-li je Lorna  opravdová, je nenávratně pryč...

Jean vytahuje foťák a fotí nás. Povídáme si o autogramiádě a Lucerně. Vyjadřuji svoje pochybnosti o tom, zda Lorna zvládne podepsat knihu všem lidem. Nato se Lorna vedle mě usmívá a s naprostým klidem říká: Bůh a andělé zařídí, aby se dostalo na všechny potřebné. Lorna často mluví o Bohu a andělech, ale dokud to člověk slýchá jen na videu nebo čte v článku, je to jiné, po čase to začne vnímat už jako frázi. Ale jak jsem u ní seděl a cítil její vibrace, uvědomil jsem si, že tato žena skutečně hluboce spoléhá na Boha a anděly, a její víra je tak silná a hluboká, že ji máloco vyvede z míry. Najednou jsem i já cítil nekonečný klid a moje obavy z autogramiády se rozplynuly.

Přijíždíme do hotelu. Původní plán byl takový, že naše irská skupinka si půjde vybalit věci a na hodinu si odpočinout, zatímco my si dáme kafe a počkáme na ně. To už ale Jean velí „Honzík, Pája, pojďte se mnou na pokoj, napíšeme článek na FB pro fanoušky o tom, že jsme v Praze.“ Jedeme tedy všichni výtahem do 6. patra. Lorna si nás ve výtahu prohlíží a usmívá se. Nic neříká. Ruth ji odvádí na pokoj a my následujeme Jean. Je vidět, že Jean má už velkou praxi a neztrácí ani minutu času. Kufr vrhá na postel, už otvírá na stole notebook, nabízí  nám něco k pití. Sedíme ani nedutáme, zatímco Jean píše nahlas příspěvek na FB. Pozorně sleduju, co píše. I když to píše Lorniným jménem bez Lorny, přepisuje přesně to, co Lorna říkala v autě. Později na večeři nám vysvětlí, že si vždy dělá zapisky toho, co Lorna říká, aby to později mohla napsat na facebook. Pokud si někdy není jistá, zeptá se Lorny.

Příspěvek s naší fotkou už je na internetu a to už do pokoje přinášejí 5 krabic s Andělským poselstvím naděje. Je potřeba je rozbalit a vyskládat do komínků, aby je Lorna později mohla podepsat. Jedná se o knihy, které si lidé koupili se vstupenkou do Lucerny. Knihy jsou zabalené asi po 5 v igelitové fólii. Na nic s Pájou nečekáme a vrháme se do práce. Jean nám pomáhá. Do toho přichází do pokoje Lorna a Ruth a pomáhají nám. Lorna si sedne za stůl a podepisuje naše knížky (co jsme si přinesli k podpisu pro babičky a kamarády). Na kus lístečku jí píšeme jméno a ona ho přepisuje do knihy a pod to píše své věnování.

30.jpgNajednou je hodina pryč a my musíme jít. Čeká nás Luxor. Sjíždíme všichni výtahem dolů, kde spolu s Denisou a novinářkou nastupujeme do taxíku a jedeme k zadnímu vchodu Luxoru. Všechno běží rychle jako na páse. V Luxoru vcházíme do kanceláře, kde si odkládáme věci a Jean s Denisou jdou obhlédnout místo, kde se bude autogramiáda konat, aby pořešily bezpečností otázky. Lorna usedá na židli, sundavá si boty na podpatkách a přezouvá se do maličkých kožených trepek připomínající cvičky. Vysvětluje, že nemá ráda boty na podpatku a u toho se směje. Pak pokojně sedí na židli a usmívá se. Ptám se jí, jestli jí máme nechat na chvíli o samotě, přece jen máme ještě asi 10 minut. Napřed ze slušnosti odmítne, ale cítím, že by jí vůbec nevadilo být chvíli sama. Ptám se ještě jednou „Jsi si jistá? My klidně odejdeme.“ Nato Lorna kývne a my jí necháváme odpočívat. Jdeme se podívat na místo podepisování. Tam už to vře jak v úlu a lidé nedočkavě vyhlížejí Lornu. Ta za chvíli přichází v doprovodu  Jean a Ruth a autogramiáda začíná.

Po tom, co Lorna podepisuje poslední knížku, Jean už nám dává pokyny, ať rychle zbalíme její věci, pomáháme Lorně do kabátu, bereme tašky s dárky a prcháme rychle ven na Václavák do taxíku. Lorna je unavená, tak se mě po schodech drží, aby neupadla. „Nemůžu si dovolit zlomit si nohu,“ směje se. Jean s Lornou odjíždějí v jednom taxíku. Já, Pája a Ruth v druhém. Jedeme do hotelu. Čeká nás večeře v pěti, kterou nám Lorna slíbila jako odměnu za naší práci. Lorna je ale nejdřív odvedena na pokoj, aby si odpočinula a my jdeme do blízké restaurace. Objednáváme jídlo i pro Lornu, a Jean zjišťuje, za jak dlouho jídlo bude hotové, aby Lorna mohla přijít a začít bez čekání jíst. Dozvíme se už v hotelu, že Lorna je velmi citlivá na jídlo a zdaleka nemůže jíst cokoliv. Po chvíli se Ruth zvedá a jde pro mámu do hotelu. My s Jean si povídáme. Přichází Lorna a všichni si dáváme víno a připíjíme. Lorna si ho ředí s vodou.

Teď poprvé máme možnost se Lorny začít na něco ptát, tohle je naše slavná hodinka, jen my a ona. Zní to magicky, ale realita je prozaičtější. Lorna je očividně unavená a my nemáme to srdce na ní začít chrlit otázky. Navíc je všechno tak rychlé, že nám možná ani nedochází, co se vlastně děje. Lorna si nás prohlíží a neustále se dívá za nás a nad nás. Víc jí zajímá Pája, z něj nemůže spustit oči a toho si prohlíží, kdykoliv se nikdo nedívá. Když se s ní střetneme pohledem, usměje se a sklopí zrak. Je velmi tichá a my to tak nějak respektujeme. Povídáme si tedy hlavně s Jean, která nám znovu děkuje a vypráví historky z ostatních zemí, je uvolněná, vtipná a komunikativní. V jednu chvíli nás ujišťuje, že díky naší práci se Lorniny knížky staly v ČR slavné a Lorna se rozhodla sem přijet. Je to milé ujištění a my cítíme krásný pocit zadostiučinění. Když Jean vidí, že Lorna spíš mlčí, vybízí nás, ať se Lorny ptáme, že teď je ten čas. Mám v hlavě samozřejmě několik otázek, ale předal jsem je už Veronice moderátorce a nechci se na ně ptát, protože si myslím, že padnou v Lucerně. A tak se ptám Lorny alespoň, jestli by mi pomohla popsat mého strážného anděla a říct jeho jméno. Lorna mi sděluje, že se bohužel neotevřel a že jméno strážný anděl sděluje jen výjimečně, a sice většinou jen dětem. Nevadí. Cítím silné spojení se svým andělem a to, jestli vím, jak vypadá nebo nevypadá, to nezmění :-) Nato Lorna ale pokračuje, že Pájův anděl se otevřel a popíše mu ho. Pája se neubrání slzám dojetí.

26.jpgVečeře pokračuje v přátelském duchu, bavíme se o různých věcech, většinou všedních a každodenních. Pokud by někdo čekal mystický nádech večera, musím ho zklamat. Restaurace je plná a poměrně hlučná, takže chvílemi máme i problém, abychom tichou Lornu slyšeli a rozuměli jí. Jean vypráví vtipnou historku o tom, jak se jich jednou ve frontě na požehnání v New Yorku ptala jedna paní, co Lorna dělá, když přijde do hotelu na pokoj. „Jistě medituje,“ přemýšlela paní. Nato Jeana se smíchem odpovídá, že nikoliv, že se většinou obě dívají na kriminálku CSI. Paní je z toho v šoku a hned dvojnásobném. Pracuje totiž ve štábu, který tuhle kriminálku v New Yorku natáčí! „Až budu kolegům vyprávět, že Lorna se po večerech dívá na naší kriminálku, nebudou mi věřit.“ Jean se směje a Lorna přitakává. Vysvětlují, že po celém nabitém dni potřebují něco, u čeho by mohly vypnout, a tenhle seriál je k tomu prý ideální. Lorna se přes veškerou svou duchovnost a jasnovidnost chová zcela přirozeně, nenuceně a až velmi nenápadně. Kdyby jí člověk neznal, v restauraci by jí i přehlédl. Večer probíhá příjemně a bohužel rychle!

Možná o jednom maličkém „mystickém“ zážitku se musím zmínit. Když přinesla servírka na stůl jídlo, prohlásila Lorna „teď se pomodlíme“ a semknula ruce. Přesně v tu chvíli, v tu vteřinu, se ztlumila všechna světla v restauraci o 50 %! Zavtipkoval jsem „jak jsi to udělala?“ a Lorna se svým nevinným dětským smíchem sobě vlastním odvětila „to já ne!“

Večeře skončila. Všichni jsme byli unavení a plní dojmů. Ještě jsme dovedli dámy do hotelu. Po cestě se nám Lorna svěřila, že nemá ráda cestování, že je nejradši doma, ale že to její úkol vyžaduje. Také jsme se dozvěděli, že zahraniční akce plánují vždy tak, aby se během nich stačily setkat s co nejvíce lidmi. Nějaké odpočívání a prohlížení památek jde zcela mimo ně. Zeptal jsem se Lorny, jestli někdy půjde do důchodu a tohle celé pro ní skončí. Odpověděla mi, že jednou do důchodu asi půjde, ale že to pro ní nikdy neskončí.

Před hotelem jsme se rozloučili, objali a odešli domů. Večer jsme se snažili ještě odpovědět na co nejvíc zpráv od fanoušků a přeložit zprávu, kterou psala Jean na hotelu. Asi ve 2 ráno jsme mrtví odpadli do postele.

Ráno jsem vstával už brzy, protože jsem měl v 9:15 sraz před hotelem s Igorem Chauem, který měl s Lornou v 9:30 natočit rozhovor. Po něm následovaly ještě dva další rozhovory, u kterých už jsem nebyl. Šel jsem od hotelu na Václavák, kde jsme se potkali s Pájou a zašli na snídani. Ve 12 hodin jsme už stáli před Lucernou, kam právě přivezli video a zvuko techiku, podepsané knihy a nějaké věci na dekoraci. Pomáhali jsme všechno snášet s ostatními lidmi z týmu dolů. Kolem 13. hodiny se přišla do sálu podívat Jean, zatímco Denisa a Ruth s Lornou jely do České Televize a Českého Rozhlasu. Jean se prostor moc líbil a spolu s Olgou (organizátorkou přednášky) začaly vymýšlet, jak bude nejlépe řadit lidi na požehnání. Při procházení prostorami Lucerny si Jean vzpomněla, jak jednou s Lornou navštivily nějaký klášter, kde Lorna viděla ducha mrtvého mnicha, který odmítal klášter opustit. Lorna si s ním chvíli povídala a snažila se mu prý pomoct. Bohužel jsme nemohli tento příběh dokončit, protože nás něco přerušilo a pak už jsme se k tomu nedostali. Uvědomil jsem si, jak pestrý má Jean život po boku Lorny a jak by se hodilo, aby s nima všude jezdil někdo, kdo by neustále všechny příběhy zapisoval. Kolik ty dvě už toho spolu zažily, aniž by to stihly ve svém nabitém programu hodit na papír...

32.jpgPotom jsem Jean odvedl do restaurace, zatímco Pája, Olga a mnoho dalších pokračovali na přípravách Lucerny. Když jsem kolem 14:30 přišel zpět do Lucerny, začal se před vchodem tvořit už hlouček lidí čekajících na přednášku. Kolem 17:20 dorazila na místo Lorna s Jean a Ruth a začala zvuková zkouška. Když byla zkouška hotová, šla Lorna odpočívat do zadní místnosti, zatímco my dokončovali poslední přípravy a do sálu už vcházeli lidi. Popisovat průběh Lucerny asi nemá význam. Pro ty, kteří tam nebyli, chci jen říct, že atmosféra byla naprosto úžasná a neopakovatelná a myslím, že Lorna svým vyzařováním inspirovala stovky lidí. Do této chvíle jsme dostali od fanoušků desítky e-mailů a všechny jsou v jednom duchu: bylo to skvělé, bylo to dojemné, hluboce se to dotklo mojí duše...

Snad ještě stojí za zmínku říct, že Jean se mi během udílení požehnání svěřila, že Lorna dělá jednotlivá požehnání nezvykle dlouho. Že v jiných zemích je rychlejší. Jean to přikládala tomu, že lidé zde asi potřebují více naděje než jinde, a bylo vidět, že si je jistá tím, že jí to Lorna dřív nebo později vysvětlí. Co  jí k tomu pak řekla, už ale nevím.

25.jpgPožehnání skončilo v půl dvanácté. Rychle jsme zbalili dárky a všechny věci a vyvedli Lornu nahoru do ulice k taxíku. Sotva se držela na nohou. Taxík odjel a pro nás tak skončila pražská tour. Pája už musel jít od středy do práce, takže před taxíkem se rychle s Lornou rozloučil.

Já jel ještě ve čtvrtek do Bratislavy. Atmosféra tam byla úplně jiná než v Praze, na akci byla jen ¼ lidí oproti Lucerně, takže celý večer byl v mnohem uvolněnějším a komornějším duchu. Moc jsme si to užili a i se dostalo na více otázek, které byly jiné než v Praze.

Včera Lorna s Jean a Ruth odjely a zanechaly nás tady všechny plné dojmů. Jeji návštěva splnila naše očekávání a Lorna je přesně taková, jakou jsme si jí představovali. Je krásná, hodná, milá, chápavá a tak hluboká, že člověk stojící před ní cítí až závratě. Během těch 5 dnů stačila prosvítit duši několika tisícům lidí a my jí za nás i za všechny ostatní moc děkujeme. Děkujeme také Božské Prozřetelnosti za to, že nám darovala tuto nádhernou ženu, aby nám vrátila zpět naději a víru v život a hlubší smysl. Lornino poselství ale nekončí tím, že zaklapneme knížku a zamáčkneme slzu. Její poselství spočívá v tom, že zvedneme zadek a něco pro někoho uděláme, tak jako ona toho udělala mnoho pro nás pro všechny!

Na této česko-slovenské tour se podílelo mnoho lidí, bez jejichž pomoci a práce by tento týden nebyl nikdy tak úspěšný, jaký byl. I když se mi nepodaří vyjmenovat všechny, rád bych zmínil alespoň ty, s kterými jsem se osobně setkal a o kterých vím.

22.jpgOhromné poděkování a uznání patří Denise Novotné, PR manažerce z Euromédií, která měla celou Lorninu návštěvu na starosti a která nám také hned na začátku umožnila, abychom se do celé akce zapojili. Hned za ní si zaslouží převeliké díky a pochvalu Olga Procházková, která společně se svým týmem naprosto perfektně od A až do Z zorganizovala přednášky v Lucerně a v Bratislavě. Děkujeme také Veronice Žáčkové, která skvěle a velmi empaticky moderovala pražskou i bratislavskou přednášku. Veliký obdiv, uznání a poděkování také patří Ireně Swiecicki, která naprosto dokonale přetlumočila přednášku v Lucerně. Za tým v Lucerně děkujeme Broňce Bučkové, Terezce Křížové, Vláďovi Novákovi a Nammu Bradáčkovi. Za skvělou práci také mockrát děkujeme překladatelkám Ireně Vičarové (pondělní autogramiáda, video Igora Chauna, Sama Doma) a Katce Hlobilové  (Brněnská autogramiáda, čtvrteční přednáška v Bratislavě). Děkujeme všem zaměstnancům Paláci Knih Luxor, Knihy Dobrovský a Panta Rhei za to, že zvládli ten velký nápor lidí a vše proběhlo v pořádku a v míru. Ze slovenského týmu děkujeme moc Palymu Hybenovi, Lubice Haliakové a Márie Leškové! Určitě se nám ještě podaří získat nějaká konkrétní jména, která teď nemáme nebo jsme zapomněli. Jakmile je budeme mít, připíšeme je sem.

A ohromné DÍKY patří také VÁM, fanouškům a čtenářům za to, že šíříte Lorniny knihy mezi své přátele a blízké, a za to, že jste přišli a vystáli dlouhé fronty.

S láskou

Honza a Pavel